Zveřejněna papežská exhortace o rodině Amoris laetitia

Vatikán. „Amoris laetitia“, tedy Radost lásky, to je titul posynodální apoštolské exhortace, která byla dnes představena veřejnosti. Papež František ji podepsal už na svátek sv. Josefa 19. března a dnes ji doprovodil chirografem, adresovaným všem biskupům ve světě:

„Drahý bratře“, píše Svatý otec, „vzývám ochranu nazaretské Svaté rodiny a s radostí ti – k dobru všech rodin a mladých i starých lidí, svěřených do tvé pastorační služby – zasílám svou exhortaci „Amoris laetitia“. Zůstávejme sjednoceni v Pánu, s Marií a Josefem, a prosím tě, nezapomínej se za mne modlit“, uzavírá papež svůj rukopisný list s podpisem „Franciscus“.

Obsáhlý text exhortace shrnuje v devíti kapitolách závěry dvou synod o rodině, které probíhaly ve Vatikánu v letech 2014 a 2015. Některé pasáže závěrečných dokumentů těchto sněmů jsou převzaty téměř beze změn. Stejně tak papež František čerpá z připomínek různých biskupských konferencí (Keňa, Austrálie, Argentina ad.).

V krátké předmluvě papež předesílá, že „ne všechny věroučné, morální či pastorační debaty musejí být vyřešeny zásahem magisteria“. Přestože „jednota učení a praxe“ je pro církev nutná, mohou existovat „různé způsoby interpretace některých aspektů učení či důsledků, které se z něho vyvozují“ s ohledem na kultury, tradice a problémy jednotlivých zemí.

„Církevní dokumenty často nepatří k nejpřístupnějším literárním žánrům. Tento papežův spis se však číst dá. Kdo se nenechá vyděsit délkou textu, najde radost v jeho konkrétnosti a realismu. Papež František mluví o rodinách s jasností, jakou v dokumentech magisteria těžko najdete.“

řekl kardinál Christoph Schönborn během prezentace, na které vystoupili rovněž kardinál Lorenzo Baldisseri, generální sekretář biskupské synody, a manželé Mianovi. Vídeňský arcibiskup zdůraznil, že papežovi se daří obracet k lidem ve všech situacích bez klasifikování a kategorizování, s vlídností, za níž můžeme spatřovat Ježíšovy oči, které nikoho nevylučují, ale každého přijímají a všem přinášejí „radost Evangelia“.

„Pro mne je Amoris laetitia především a na prvním místě „lingvistickou událostí“, podobně jako byla již Evangelii gaudium. V církevním diskursu se něco změnilo. A tuto změnu jazyka bylo možné vnímat už během synody. Mezi oběma zasedáními (říjen 2014, říjen 2015) lze zřetelně zaznamenat, jak se tón řeči stával uctivější a různé životní situace byly jednoduše přijímány bez posuzování a chvatného odsuzování.“

Papež v tomto ohledu po církvi požaduje zdravou sebekritiku: „Prezentovali jsme příliš abstraktní a uměle zbudovaný teologický ideál vzdálený konkrétní situaci a skutečným možnostem rodin. (…) Tato vypjatá idealizace nevedla k větší přitažlivosti manželství (AL,36)“, píše Svatý otec, který označil za těžiště nového textu jeho 4. a 5. kapitolu, věnovanou manželské lásce a plodnosti.

“Čtvrtá kapitola je obsáhlým komentářem takzvané velepísně na lásku z třinácté kapitoly prvního listu Korinťanům. Doporučuji každému, aby si ony stránky promeditoval. Povzbuzují nás, abychom věřili v lásku a důvěřovali její síle. Záleží mi na zdůraznění jednoho aspektu: papež František tu s vzácnou zřetelností mluví o úloze, kterou v rodinném a manželském životě hrají vášně, emoce, eros a pohlavnost. Není náhodou, že tu papež František navazuje zvláště na sv. Tomáše Akvinského, který přikládá vášním důležitou roli, zatímco moderní a často puritánská morálka je spíše diskreditovala či zanedbávala“.

Jak podotkl vídeňský arcibiskup, jistě mnozí přehlédnou zmíněnou ústřední část textu, stejně jako kapitolu věnovanou výchově dětí, „kde papež pokračuje ve velké jezuitské tradici, vychovávající k osobní zodpovědnosti“. Možná se zaměří jen na problematičtější otázky, jako jsou svátosti pro lidi v tzv. neregulérní situaci. Klíčovým slovem dokumentu je v tomto ohledu „rozlišování“:

„Jsme-li přesvědčeni, že všechno je černobílé, můžeme někdy uzavírat cesty milosti a růstu a odrazovat od procesu posvěcování, které oslavuje Boha“ (AL 305) … Ve smyslu této „via caritatis“ (AL 306) papež potvrzuje, prostě a jednoduše v jedné z poznámek (351), že je možné poskytnout také svátostnou pomoc v případě „neregulérních“ situací. Neposkytuje k tomu ale žádnou kazuistiku, žádné recepty, nýbrž pouze připomíná své už proslavené věty: „Kněžím připomínám, že zpovědnice nesmí být mučírnou, ale místem Pánova milosrdenství“ (EG 44) a eucharistie „není oceněním pro dokonalé, ale velkorysým lékem a pokrmem slabých (EG 44.)“

řekl kardinál Schönborn během prezentace. V odpovědi na dotazy novinářů pak vyzval, aby se nezaměřovala pozornost výlučně na otázku katolíků žijících v druhém občanském svazku a jejich přístup ke svátostem, byť je to navýsost důležité téma. Citoval poté z exhortace Familiaris Consortio Jana Pavla II.

“Svatý Jan Pavel II.tu mluví o třech různých situacích. Třetí nastává v případě, kdy jsou znovusezdaní morálně přesvědčení o tom, že jejich první manželství nebylo platné. Nevyvodil z toho žádné důsledky. Osobně se však domnívám, že existují situace, pro které nelze nalézt kanonické řešení, ale ve kterých – za morální jistoty a vědomí, že první manželství nebylo svátostné – tito lidé přistupovali ke svátostem. Je to dlouholetá praxe, kterou ani papež Jan Pavel II., ani Benedikt XVI. zjevně nezpochybnili.“

Nedochází tu tedy k rozporu s naukou předchozích papežů, nýbrž k její inovaci a organickému rozvoji. Pro naše mikrofony vídeňský arcibiskup poukázal na další významné hledisko nového dokumentu – jeho synodalitu:

“Myslím, že tu papež František ukázal, co patří k podstatě církve – její synodalita, jak obšírně vyložil při oslavě padesátého výročí biskupské synody v říjnu loňského roku. Velice důvěřuje tomu, že Duch svatý vede církev a že toto vedení je proces sestávající z různých etap. Za prvé si proto přál, aby na této cestě synodality bylo několik etap, za druhé nás opakovaně vyzýval k otevřené diskusi – mluvte odvážně a pokorně naslouchejte. Neznám žádný posynodální dokument, který by tak široce včlenil práci biskupů a synodních otců. A papež v exhortaci opakovaně říká, že se ztotožňuje s tím, co mu synodní otcové poradili a předložili. Toto je žitý synodální proces, ve kterém samozřejmě papež zaujímá jasnou roli, protože má poslední slovo nejvyššího pastýře. Avšak vyslovuje toto slovo v naslouchání toho, co církev vykonala a co bylo církví řečeno.“

Uvedl kardinál Christoph Schönborn pro německou redakci Vatikánského rozhlasu o apoštolské exhortaci „Amoris laetitia“, u které její autor, papež František, nedoporučuje „povšechnou a spěšnou četbu“, nýbrž „postupné a trpělivé“ zahloubání.