Rozhovor

Povídání s panem Petrem Ettlerem,
emeritním kancléřem pana kardinála
Miroslava Vlka a jihočeským malířem,
o práci s panem kardinálem,
o životě a o malování.

Motto: „Voda přijímá odraz stromů
ve vzájemném prolínání barev a slunce
začíná tympánové sólo na obnažené
hlavě. Tady a teď i modlitba bezvěrce
vystoupá až k nebi.“

1. Dobrý den, Petře, mohl bys nám
říct, jak ses dostal k práci pro pana
kardinála a co tomu předcházelo?

Minulý režim nás vedl k tomu,
dělat řadu věcí ve skrytosti a neprovokovat.
Katechismus našich dětí
v rodinách, setkávání rodin v malých
skupinkách – pokaždé na jiném
místě apod. Praktický křesťanský život
jsme již automaticky zvládali
i s prvky konspirace a brali to jako
normalitu. S manželkou jsme v osmdesátých
letech jezdili na Rožmitálsko a Březnicko za společenstvími rodin,
která se snažila žít podle Božího
slova. V Praze jsme občas poskytovali
azyl Otci Miloslavu Vlkovi, myči
oken; někdy zaskočil, někdy i celebroval
mši svatou. Chodil jsem k němu
ke svátosti smíření, vyhovoval mě
jeho způsob myšlení a oslovoval mě
jeho rychlý úsudek a jeho činorodost.
Stáli jsme vedle sebe v katedrále
na památný svátek sv. Anežky České
v listopadu 1989, kdy Otec kardinál
Tomášek vyhlásil, že církev je
na straně národa. Pak již šlo všechno
ráz naráz. Vyhrál jsem v prvních
měsících svobody konkurs kanadské
vlády na studijní pobyt v Kanadě a už
jako dobrý čtyřicátník se ocitl jako
Alenka v říši divů na jeden semestr
na studiích managementu v Torontu.
Bylo to pro mě jako zjevení – ten svobodný
demokratický multinárodní
svět kolem mě! Pochopil jsem, jaké
změny nás doma ještě čekají, a návrat
do mé původní profese výzkumníka
bylo tvrdé přistání do reality. Zatoužil jsem po změně profese. Tehdy již
pražský arcibiskup se dozvěděl, že
se rozhlížím a hledám nové místo,
ve kterém bych mohl být užitečný.
Nutno ještě předeslat, že rodiče
mě prozíravě vedli ke studiu jazyků
a všech šest jsem brzy dostal možnost
uplatnit.

2. Mám takový dojem, notně živený
přístupem sdělovacích prostředků,
že naše světská administrativa
přistupuje k církevním autoritám
značně přehlíživě, často bych řekl,
až neuctivě. Setkal ses s tím také,
nebo je to jen můj dojem?

Sdělovací prostředky vyhledávají
především krátký příběh a senzaci.
Život pojednávají ve zkratce. Církevní
život má jinou hierarchii hodnot
a odehrává se i v jiné časové dimenzi.
Vysvětlete novináři, co je to
věčnost, když má za půl hodiny uzávěrku
svého deníku! Žijeme jinou
kulturou. Kulturou dávání. Je bohužel
v náš neprospěch, že ji s okolním
světem neumíme ještě tak dobře sdílet.
Moje osobní zkušenost s představiteli
státní správy – hned po revoluci
– byla velmi pozitivní, kontakt s nimi
byl velmi otevřený a korektní. Prvotní
ostych se většinou brzy po prvních
větách rozplynul a někdy vedl k navázání
krásných osobních přátelství.
Vlastně to byl apoštolát. Přijímali mě
snadno možná i proto, že jsem byl
laik. Samozřejmě další roky svobody přinesly odstup, ale i respekt. Nemusíme
v tom odstupu hledat neuctivost
nebo snad zlou vůli – někdy je to spíše
neznalost základních pravd víry, katechismu,
způsobu, jak se chovat, jak
titulovat církevní představitele, a někdy
i obava z vlastního zesměšnění.

3. Vyprávěl jsi mi o přípravě návštěvy
Svatého Otce v Čechách. Co
na tom bylo nejtěžší, jaká byla tady
spolupráce se státními orgány a co
tě naopak potěšilo?

Všechny přípravy na příjezdy
Svatého Otce (ale i poslední dny života
Otce kardinála Tomáška a organizace
jeho pohřbu) byly tvořivé
a krásné. Pro snadnější pochopení je
můžeme porovnat s vojenskými manévry,
při kterých se přemisťuje vojsko
čítající třeba milion hlav. Vždy
jsem se snažil organizační přípravy
na příjezd Svatého Otce vidět očima
poutníka: kam přijede, kde vystoupí
z autobusu, jak o něj bude postaráno
po všech stránkách. Na přípravy jsem
nikdy nebyl sám, ale pracovali jsme
v týmu a obohacením bylo i naslouchat
odborníkům z řad armády, policie,
ochranky, Dopravních podniků.
Na přípravách nebylo nic nejtěžšího,
nikdo z nás nelitoval námahy či hodin
navíc. Byla to pro mě jedna velká
milost, že smím být u toho a podílet
se na těchto historických chvílích života
naší místní církve!

4. Měl jsi vůbec při této náročné
práci čas na svoje zamilované malování,
hledání inspirace a malířských
motivů a na přípravu výstav?

Když přišla nová svoboda, tak
jsem asi rok nebyl schopen nic namalovat.
Byl jsem zkrátka úplně „mimo“.
Teprve se zklidňováním politické situace
jsem začal znovu nacházet
i svůj vnitřní klid a brzy se dostavila
i touha výtvarně se vyjádřit.

5. V doprovodném textu k tvojí výstavě
v Třeboni mě zaujala – mimo
jiné – poslední věta pana Ivana Šetlíka:
„ …ať přinese do našich duší
ještě mnoho jasu, kterého máme
dnes tolik zapotřebí.“ Ten jas nám
chyběl za komunistů, ale dnes se
nám ho také jaksi moc nedostává.
Jaké to bylo na arcibiskupství? Panuje
tam spíše optimismus a důvěra
v Boží prozřetelnost, co se týče budoucnosti?

Všude je chleba o dvou kůrkách!
Církev má božsko-lidskou podobu.
Velkou výhodou na Arcibiskupství
pražském bylo, že před zahájením
pracovní doby se zaměstnanci směli
zúčastňovat ranní mše svaté v arcibiskupské
kapli sloužené některým
z biskupů nebo otcem kardinálem
osobně. Jako meditace mně posloužila
i cesta na mši svatou ztišenými
Hradčany, které se teprve probouzely
do rána. Slovo svátostné liturgie, prostřený stůl Božího slova pro mě měly
význam jako dobití baterek v autě.
Ten promodlený historický prostor
kaple, ten spiritus loci, kolik velikánů
tu poklekalo před Ježíšem na kříži
a ve svátostné podobě hostie! Jak zavazující!
Pak se ti některé ty naše člověčí
problémy zdají malicherné a naučíš
se více spoléhat na Pána dějin….

6. Maluješ především jižní Čechy.
Jiná krajina tě neoslovuje? Také jsi
cestoval po světě, vytvořil jsi tam
nějaké obrazy nebo sis odtamtud
alespoň přivezl inspiraci?

Vyhovuje mi široký horizont
a zrcadlící se hladina rybníků. Nejvíc
vypovídá o životě. Když jsem v cizině,
trvá mně to vždy dva tři dny,
než krajinu pochopím a jsem schopen
ji následně ztvárnit. Když mám
výstavu v cizině, tak domorodce zajímá,
jak vnímám prostředí, ve kterém
oni žijí, které je jejich domovem.
Proto hodně maluji na místě a obrazy
ještě začerstva a mokré vystavuji.
Vždy je to začátek dialogu. Každý
obraz je vlastně pozváním k dialogu.
Nyní mám v ateliéru několik obrázků
z Francie, z Provence.

7. Jako motto jsem si dovolil použít
slova pana Jana Nouzy z vaší poslední
společné knížky. Musím říct,
že knížku si koupila moje žena a já
ji otevřel až doma. Ale knížka mě
oslovila a opravdu potěšila – je to jako když vstoupíš do jiného světa,
světa barev, poklidu, poezie
a ducha. Moji další kamarádi z uměleckého
světa říkají, že doba umění
nepřeje, obrazy se nekupují, návštěvnost
výstav je mizerná … Jak se to
jeví tobě? Stojí to za to, malovat, psát
(něco jiného než scénáře k televizním
thrillerům), pořádat výstavy?

Vidím to dost podobně jako tvoji
kamarádi. Úroveň vzdělanosti
a kulturnosti v naší zemi rapidně klesá.
Vítězí dunění techna a přeplněné
supermarkety. Neumíme být nároční
k sobě samotným /viz kauza plzeňské
právnické fakulty/. Neumíme nést
odpovědnost. Nemám v kapse žádná
zázračná řešení naší situace. Možná
začít trpělivě vychovávat od těch
nejmenších….

8. A nakonec jen taková prosba
o drobnou úvahu – na téma naděje
pro naši zem a potažmo celý svět,
kde pořád narážíme na rozpor mezi
slovy a činy. Mě někdy (tedy skoro
pořád) přepadá takový pocit beznaděje.
Co zmůžeme my, křesťané,
v našem sekulárním světě? A co
křesťanské strany? Mají šanci oslovit
věrohodně lidi, včetně věřících?

Zmůžeme toho strašně moc! Stačí
vzpomenout na podobenství o zrnku
soli a spočtených vlasech na našich
hlavách. Nejsme na to zkrátka
sami. Je tu s námi Někdo, který nás předešel, přijal lidskou podobu
a miloval nás až k dřevu kříže. To
proto, aby se již nikdo nikdy necítil být
sám! Nacházíme ho v bratru, v církvi,
ve slově a v eucharistii. Je to snad málo?

Děkuji ti za rozhovor a těším se
zase někdy nashledanou, třeba
na nějaké tvojí další výstavě- třeba
i v Příbrami!

Petr Ettler má internetové výtvarné
stránky: www. obrazy.ettler.net

Připravil František Vitha