Rozhovor

V tomto čísle Jakuba bychom vámchtěli více představit varhaníka panGutwirtha. Rozhovor vznikal v obdobívelikonočních svátků.

1. Pane Gutwirthe, já vás znám jako
varhaníka a novináře. Můžete prosím
doplnit pro čtenáře Jakuba některé
zajímavé údaje ze svého života
a více se představit?
Představit se víc? Proč? Nutno?
Inu: gymnázium, napodruhé pedagogická
fakulta (ovšem až po roce práce
co zednický přidavač – poprvé nepřijat
pro buržoazní původ – otec byl kontrolorem
vkladů příbramské spořitelny);
po prvním semestru „dobrovolný“
nástup do pohraničí (paradox: mou
první učitelskou štací byla základka
v Praze – Kbelích), hned nato „dobrovolné
učitelské osídlení pohraničí“
– dvoutřídka v romantické obci Petrohrad
u Podbořan, poté dvoutřídka
Liběšovice – odtud nástup na vojnu.
A odtud „do lochu“: po vojenském
vězení Ruzyně (s šestiměsíční samotkou),
Pankrác, trojí vojenský soud
– za „sdružování proti republice, hanobení
představitelů, vlastizradu atd.“-
nejdřív tři, pak jedenáct, nakonec
sedm let vězení (čin: našli u mě karikatury
Stalina, Gottwalda, Lenina atd. a letáky). Takže pár let v jáchymovských
lágrech Eliáš, Rovnost a Svornost coby
mukl… Po návratu rok leccos, pak 33 let v ČSUP – propagace, foto, závodní
tisk – až do útlumu ČSUP, odkud
do předčasného důchodu. Stačí?
2. Děkuji. Zdánlivě jednoduchá otázka
a tolik se člověk dozví. Někdy příště
budu muset s vámi více popovídat
o období vojenského vězení. Zvláště
pro nás mladší je nutné dozvídat se
o zkušenostech z totality. Dnes bych
se však spíše zaměřila na „veselejší“
stránku ve vašem životě – na hudbu,
která je zřejmě vaším velkým koníčkem.
Jaké hudební nástroje ovládáte,
kde všude se hudebně angažujete? Je
nějaký hudební nástroj, na který byste
se rád naučil, ale prostě na to nebyl
čas?
Ovládám klávesové nástroje. Začal
jsem hrát v útlém mládí čtvrt hodiny
na housle, v pubertě čtvrt roku
na kytaru, poté přes čtvrt dvoustoletí
klávesy. Doposavad. Aspoň tu kytaru
kdybych byl pořádně dělal… Objevuje
se u mne hudební dichotomie: od pětačtyřicátého
fascinace – swing, blues,
velkoorchestrální jazz, dixieland (jako
celá naše generace), doma pak u piana
podle vzoru otce i pražského strýce
klasika… Čtyřicet let hraní po kavárnách
a vinárnách… (Drzá myšlenka:
což na příštím farním společenském
večeru zahrát – dovolili-li by mladí –
nějakou tu klavírní „vzpomínkovou
rundu“ pro středně starší generaci?)
3. To není špatný nápad, popřemýšlím,
jak by se dal zrealizovat. Být varhaníkem
je velká služba farnosti. Jak
jste se k této službě dostal? Měl jste
nebo stále máte nějaký vzor v hudbě?
Co vám varhaničení přináší, čím
vám obohacuje život?
Starší pamatují: tady u Jakuba hrál
vposledku prof. Jiří Richter a Ing. Jiří
Štamberg. Ten s hraním skončil kvůli
problémům se zrakem, zdraví se horšilo
i Jirkovi Richterovi (byl naším profesorem
hudební výchovy na gymnáziu). Věděl, že
hraji, zpívám či diriguji na Sv. Hoře (asi ale
nevěděl, že jsem hrával na „bílé varhánky“
v letech 1946 – 48 v gymnaziální kapli
do času, než se stala „aulou“ dnešní ZŠ
Jiráskovy sady, kdy nuceně skončilo vyučování
náboženství – taky ale latiny – a uzavřen
byl příbramský arcibiskupský konvikt,
a nemohl vědět, že jsem hrával v Praze
v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na vinohradském
náměstí Jiřího z Poděbrad či
jinde). Pak najednou zavolal: Jirko, pomoz
mi aspoň s jednou mší v týdnu! (Starší pamatují:
tehdy byly mše každý den, v neděli
tři, v květnu denně večerní májové, v postě
křížové cesty – teprve za P. J. Pecky se bohoslužby
snížily na dosavadní stav). Dobře.
Pak: Aspoň jednu v neděli… pak aspoň
dvě v týdnu… A 22. prosince 2002 Jirkův
telefonát: Bohužel, musím úplně skončit,
vezmi to všechno za mě…
4. Za námi jsou krásné velikonoční
svátky. Která část z obřadů, který liturgický
prvek vás nejvíce z těchto
dní oslovuje?
Velikonoce – Resurrexit. Přiznám
ale, že mám raději Vánoce a všechno,
co k nim patří („Rybovka“!) – byť, žel,
se tohle liturgické období dost zkrátilo.
5. Máte ještě nějaké nesplněné životní
přání?
Inu, ještě si trochu zahrát, zamalovat…
Rád bych si zahrál a zazpíval na
vlastním pohřbu a udělal z toho fotoreportáž.
Jenže problém: čtyři roky se
snažím, aby město opravilo historické
varhany ve hřbitovní kapli (jež je jeho
majetkem) – zatím marně; bylo by
dobré, kdyby se taky někdo postaral
o obnovu varhan v březohorském kostelíku
sv. Prokopa… Navíc, od loňského
prosince zlobí i varhany zdejší…
6. Na závěr vás poprosím o vzkaz či
přání pro čtenáře Jakuba:
Že se omlouvám, že jsem asi příliš
mnohomluvný. Že je mi líto, že „Jakub“
nemá – jako v minulosti – chrámový
pěvecký sbor (jsem ale reálný skeptik:
nejsou lidi). Že děkuju všem za trpělivost
při poslouchání mé tónorodosti
– a Lukášovi Markovi (či dalším)
za pomoc… Stačí.
Děkuji vám za rozhovor.
Takže není zač.
PS: Když jsem předávala otázky k rozhovoru,
zeptala jsem se mimo jiné
na původ příjmení pana Gutwirtha.
Odpověď jsem obdržela, a protože je
moc zajímavá, nechci si ji nechat jen
pro sebe.
Ptala ses osobně na moje „echt české“
příjmení. Předkové našeho rodu přišli
do Čech, snad do kraje Brdska, v jedné
z kolonizací, jak je organizovali čeští králové,
od Bodamského jezera. Tehdy neexistovala
příjmení, jen přídomky křestních
jmen, takže onen jakýsi Gutwirth byl
buď „dobrý hospodář“ (fajn!) nebo dobrý
hospodský (ještě líp!) nebo obojí (nejlíp!).
Osobními doklady mám rodokmen doložen
(přes dva mé prapra… Konstantiny
G., otce a syna, knížecí schwarzenberské
orlické zbrojíře-puškaře. Zpět k roku
1762, první historicky známý člen rodu
byl jezuitský básník P. Melchior Gutwirth
(1626 – 1705), autor spisku o Svaté Hoře.
Už opravdu stačí.
Jsem moc ráda, že mi pan Gutwirth
věnoval čas a svěřil něco málo ze svého
bohatého života. Chtěla bych vybídnout
všechny čtenáře Jakuba – až vás
někdo osloví pro rozhovor – NEBOJTE
SE a NEPODCEŇUJTE SE!!! Každý
z vás čtenářů je nějak zajímavý a mě
těší dovídat se nové věci o farnících.
Díky rozhovorům i přes časopis Jakub
se můžeme více poznávat navzájem
a být si tak trochu bližší. A o to jde!!!

Připravila Markéta Marková