Mohu, ale nechci…

V jedné farní anketě byla otázka:
„Můžete pomoci (zapojit se) do činností
farnosti? Můžete nabídnout své
znalosti a dovednosti?“ Vyplňovalo se
hned po mši svaté ještě v kostelních
lavicích. Na otázku odpověděl každý
sedmý člověk. Ten nabízel hlídání
dětí, onen drobné elektrikářské práce,
jiný pečení koláčů na farní akce, další
zabezpečení a pomoc s jejich organizací,
atd. Krásná úroda ochotných
lidí, otevřených srdcí a dělných rukou!
Radost pohledět. – Jedna odpověď
však byla úplně jiná. Na lístku stálo:
„Mohu, ale nechci.“

„Co je to za odpověď?“ „Co to je
za člověka, který dokáže tohle napsat?
Záměrně! Proč?“ začal jsem se ptát
sám sebe, sotva jsem to uviděl. Většina
lidí na otázku prostě a jednoduše neodpověděla, ostatní něco nabídli,
jenom tenhle měl potřebu dát najevo,
že sice pomoci může, že ale nechce.
Je to vzkaz. Nepochybně je to
vzkaz a my bychom se jím měli zabývat.
Měl, možná měla (ona – vyhodnocení
ankety jsme dostali beze jmen
farníků), nám potřebu něco sdělit.
Co? Co nám tím vzkazem říká?
Odmítl jsem povrchní reakci
typu oko za oko, zub za zub a když
ty nechceš, tak my také ne. Jdi si kam
chceš, nejlépe tam, kde je pláč a skřípení
zubů. – To abychom mu ukázali,
že si pamatujeme alespoň dvě věty
z bible. – Ne tohle není řešení a už vůbec
ne správný postoj vnímavého člověka.
Tak co tedy?
Postupně se začaly mlhy stereotypu
a nezájmu o druhého rozptylovat.
Otázky kladené sobě samému se
změnily: „Co když je to odpověď zklamaného
člověka? Třeba již mnohokrát
něco udělal, pomohl a… namísto
uznání za to sklidil mlčení, možná netaktní
poznámku nebo dokonce posměch
a pohrdání hloupých ale průbojných?
Možná toho pro ostatní již
udělal mnoho a pohár jeho trpělivosti
již přetekl. Možná se cítí sekýrovaný
a další pokyny již neunese. Raději nebude
dělat nic, a přece by chtěl! Možná
jeho odpověď není o neochotě, ale
o obyčejném zranění lidského srdce.
Třeba nám nastavuje zrcadlo a čeká,
že si ho někdo všimne. Co když čeká,
až mu někdo podá ruku, upřímně poděkuje, ocení jeho práci? Co když
čeká, až ho někdo z nás alespoň vezme
na vědomí? A co když nám říká
ve skutečnosti pravý opak: ‚Chci, ale
již nemůžu…‘?“
Poraďte, prosím. Dokážeme si takových
lidí všimnout včas? A co bychom
jim měli říci? Co bychom měli
udělat?
Vždyť do podobného stavu – Je to
to, čemu se říká vyhoření? – se může
dostat jednou každý z nás…
Za sebe říkám (lépe: píši): „Díky
člověče, že jsi. Že jsi naspal, co jsi napsal.
Jenom díky Tobě se zase o trochu
změnilo mé myšlení.“ A ptám se
Tě: „Je i tohle obrácení, o kterém často
slýcháme?“

Pavel Švarc