Kulturní revue

13. 7. 2009

KULTURNÍ REVUE

Josef kardinál Beran, Životní
příběh velkého vyhnance
Bohumil Svoboda, Jaroslav V.
Polc, Vyšehrad 2008

Kniha o velkém vyhnanci vyšla
k jeho 120. výročí narození. Letos je
tomu pro změnu 40 let od jeho úmrtí.
Tato výročí jsou dostatečným důvodem
pro to, abychom si postavu prvního
(a na dlouhou dobu posledního) pražského
poválečného arcibiskupa připomněli.
Autor použil částečně materiál,
který shromáždil profesor Katolické teologické
fakulty v Praze J.V. Polc. Často
také cituje z knihy Marie Luňáčkové
Velké mše a na mnoha místech také
z materiálů Václava Vaška (Neumlčená,
Dům na skále). Kniha je souhrnným
životopisem kardinála Berana, který
byl vzhledem k jeho významu sestaven
poměrně dlouho po jeho smrti. Kardinál
Beran pocházel z Plzně, kde také
vychodil základní školu a studoval na
gymnáziu. Po maturitě hovořil se svým
učitelem náboženství o své představě jít
studovat medicínu. Ten jej ale přesvědčil,
že má všechny předpoklady pro to,
aby se stal knězem. A navíc mu slíbil, že
mu zajistí, aby mohl studovat v Římě.
Spolu se čtyřmi kolegy z pražské arcidiecéze
přijel do České koleje v Římě
31. října 1907. Od rodiny byl pryč celých
5 let, v té době se nemohli studenti
vrátit domů ani v případě úmrtí někoho z příbuzných. Jako kněz začal kardinál
Beran působit v roce 1914 v Praze.
O tři roky později začal působit jako
pedagog – nejprve v Učitelském ústavu
u sv. Anny jako profesor pedagogiky.
V roce 1929 se stal nejprve profesorem
pastorální teologie na pražskéteologické
fakultě a již za 3 roky jejím rektorem.
Začínají třicátá léta a problémy související
s nástupem Hitlera se přesouvají
i na fakultu, kde vedle českých bohoslovců
studují i Němci ze sudetských
území. V těchto situacích se podle dochovaných
dokumentů projevuje určitá
„slabost“ Berana, který je označován
jako „méně samostatný výkonný orgán
kardinála Kašpara“. Sám Beran přiznává,
že má měkkou povahu, ale není si
vědom, že by tím ohrozil blaho semináře.
Pro mě osobně bylo velmi smutným
zjištěním, že národnostní problémy
mezi Čechy a Němci v době před
druhou světovou válkou se přenesly i
mezi bohoslovce do semináře a že soužití
českých a německých seminaristů
bylo téměř nemožné! V roce 1941 zemřel
kardinál Kašpar a v roce 1942 byl
rektor Beran zatčen gestapem. Nejprve
byl převezen do Terezína, krátce na to
do Dachau. Do Prahy se vrátil již 26.
května 1945. Byl plný optimismu a vlasteneckého
nadšení. Brzy ale zjistil, že se
vrátil do zcela změněné země – samozvané
revoluční gardy pořádaly hony
na kolaboranty, mnohdy domnělé. Sovětská
tajná policie (NKVD) pátrala
po nepřátelích Sovětského svazu, z Košic
přesídlila do Prahy vláda Národní
fronty a nade vším se vznášelo cosi nového,
neznámého, co vzbuzovalo obavy
a strach. Hned po osvobození se začalo
mluvit o nutnosti obsadit arcibiskupský
stolec. Padala různá jména, ve prospěch
Berana, který původně nebyl nejžhavějším
kandidátem, nakonec rozhodla
skutečnost, že pochází z chudé rodiny,
byl dlouho žalářován gestapem, a tudíž
bude přijatelný pro všechny vrstvy
obyvatelstva – tedy i pro komunisty
(pro mě dost nepochopitelný důvod).
Ze začátku se projevuje, stejně jako
u některých dalších kněží, kteří strávili
pár let života v koncentračních táborech
s komunistickými vězni, určitá naivita
a představa, že s komunisty bude
možné spolupracovat. Rok 1947 je však
označen jako rok politického zrání arcibiskupa
Berana. Zajímavé je, že Vatikán
byl vývojem v poválečném Československu
znepokojen dříve než Beran.
První problémy nastaly kvůli sporu
o zahrnutí církevního majetku do poválečných
pozemkových reforem. Dalším
a daleko vážnějším problémem byl návrh
na zestátnění soukromých (a tedy
i církevních) škol. Zde začal arcibiskup
Beran hájit katolické školy razantněji.
Další a ještě výraznější střety měly
ale teprve nastat. Po únorovém puči
se komunisté pokusili rozvrátit stejně
jako ostatní organizace i katolickou církev
zevnitř – například poutí se chtěli
zmocnit tak, že místo ohlášených kněží
se jich zúčastní některý z osvědčených (Plojhar, Fiala, Mára, Beneš). Věřící to
však brzy prokoukli a při poutích se
začali stahovat do některých z okolních
kostelů (tato praxe krátce fungovala
i v Příbrami). Dalším pokusem
bylo ustanovení komunisty ovládaného
hnutí s ukradeným názvem „Katolická
akce“. Na založení této falešné Katolické
akce biskupové reagovali oběžníkem
a pastýřským listem, který však již nebylo
možné ve všech kostelích přečíst.
Následovala vlna zatýkání a pro arcibiskupa
Berana dlouhé období internace
na různých místech České republiky
(mimo jiné i v arcibiskupském zámečku
v Roželově u Rožmitálu). Teprve
v roce 1965 je mu umožněno, aby bez
rozloučení odletěl do Říma. Beran věděl,
že se nebude moci vrátit. Vyhnanství
přijal jen proto, že bylo slíbeno, že
se podaří vyměnit pražského kolaborujícího
kapitulního vikáře za jednoho
z biskupů věrných Římu (biskupem se
pak stal František Tomášek). Po smrti
se kardinálu Beranovi dostalo velké
pocty – papež Pavel VI. udělal úžasné
gesto a rozhodl, že pražský kardinál Josef
Beran bude pohřben v kryptách pod
chrámem sv. Petra, v místech vyhrazených
papežům!

Jan Cikler
Hodnocení: * * * * *

farní zpravodaj Jakub:

Nejbližší událost:

Kulturní revue