Horké Vánoce
Jednou o Vánocích, nedlouho před
půlnoční, najednou přiběhl zpocený
a udýchaný mladý muž, padl přede mnou
na kolena, což není zrovna jejich zvykem,
a prosil mě o pomoc: „Otče, moje žena
má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice,
prosím odvezte ji tam. Bude to
naše první dítě.“
Horké Vánoce
Živý betlém (Zdeněk Čížkovský)
z knihy „V Africe mi říkali Sípho“, vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Jednou o Vánocích, nedlouho před
půlnoční, najednou přiběhl zpocený
a udýchaný mladý muž, padl přede mnou
na kolena, což není zrovna jejich zvykem,
a prosil mě o pomoc: „Otče, moje žena
má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice,
prosím odvezte ji tam. Bude to
naše první dítě.“
Nebylo by to sice poprvé, co bych
někoho vezl do nemocnice, vzdálené asi
půldruhé hodiny jízdy od fary, ale za necelou
půl hodinu měla začít slavná mše
svatá. Nastala chvilka horečného uvažování.
Na pláni za kostelem je asi tak dva
tisíce lidí čekajících na obřad, vrátit se
mohu nejdříve za tři čtyři hodiny, a když
už to nebude půlnoční, počkají na mě?
Promluvil jsem s mými poradci, staršími
jednotlivých rodů, a vysvětlil jsem
jim naléhavost situace. Jednohlasně řekli:
„Ano, otče, jeďte, někdo by mohl zemřít,
a to se nesmí stát.“ Podíval jsem se po zástupech
lidí, všichni už věděli, co se děje,
a upírali na mě své oči. Cítil jsem, že si
opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené
životy. Bylo hrobové ticho a do tohoto
ticha jsem jen řekl: „Jedu zachránit
životy a Ježíšek se narodí.“ Tak, jak jsem
byl, jsem sedl do džípu v doprovodu mladého
muže a sjeli jsme dolů z kopce, kde
už na nás čekala rodička, celá zkroucená
bolestí, s mladou dívenkou, která ji doprovázela.
Jeli jsme nejdříve velmi pomalu,
protože cesta byla samý hrbol a výmol,
no nic příjemného pro takové cestující.
Auto místy až nesnesitelně kodrcalo a hrkalo,
ale díky tomu se stalo něco, co bych
ani v nejmenším nepředpokládal. Asi
po půl hodině jízdy se najednou ozvalo
bušení na okénko, křik a dívenka vzadu
gestikulovala. Manžel ženy, která měla
rodit, seděl vedle mě.
Položil ruku na volant a řekl, že zjistí,
co se vlastně děje. Zastavil jsem a zbledl
v tom okamžiku zároveň, protože zezadu
se ozval pláč a křik novorozeněte. Neměl
jsem s porody žádné zkušenosti, myslím,
že ani manžel mladé maminky či dívenka
z jejího doprovodu. Mohlo se ještě leccos
stát. Ale nestalo, dopadlo to s Boží pomocí
dobře, a když jsme se vydali nazpátek,
domorodé osazenstvo už jen samou radostí
pískalo, výskalo, jeden překřikoval
druhého. Její manžel mě poprosil, abych je zavezl domů, že mi dají kozu. To je
na africké poměry velký dar.
Vystoupil jsem z auta a řekl jsem
jim: „Já jsem pomohl vám, vy teď pomůžete
mně.“ Hleděli na mě s otevřenými
ústy, bez představy, co asi tak můžu
chtít. Ale nasedli znovu do džípu a společně
jsme vyjeli na kopec mezi jásající
a čekající davy lidí. Maminku s jejím novorozenětem
jsem odvedl k dřevěné chýšce,
posadil na slámu a jejího manžela k ní
„instaloval“ jako Josefa. Začala dítě kojit
a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo,
protože stovky a stovky lidí zajásaly
a začaly zpívat „Narodil se Kristus
Pán, veselme se…“
Ke skutečným jesličkám jsem si oblékl
roucho a začal se mší svatou jednu
hodinu po půlnoci. Děti a dospělí chodili
před tuto rodinu a dávali jí jablíčka,
banány, bonbony. Bylo to dojemné, krásné.
Jak se vydařily tyhle Vánoce, na to
do smrti nezapomenu.
Připravil Jan Cikler