Farní zpravodaj Jakub

2020

Jakub 2020/Vánoční číslo

VÍTE TO?
Bohoslužby o Vánocích a na Nový rok

24.12.2020 Kostel sv. Jakuba Příbram 15:00 a 24:00 (dle situace)
Suchodol 16:30
Višňová 22:00 (dle situace)
25.12.2020 Kostel sv. Jakuba Příbram 10:30
Višňová 8:00
Suchodol 9:15
26.12.2020 Kostel sv. Jakuba Příbram 10:30
Višňová 8:00
Suchodol 9:15
27.12.2020 Kostel sv. Jakuba Příbram 10:30 s obnovou manželských slibů a 18:00
Višňová 8:00
Suchodol 9:15
31.12.2020 Kostel sv. Jakuba Příbram 18:00 s poděkováním na závěr občanského roku
1.1.202 Kostel sv. Jakuba Příbram 10:30
Višňová 8:00
Suchodol 9:15
Aktuální informace naleznete na www.farapribram.cz

Vánoční koronavirové zamyšlení
Letošní Advent a Vánoce jsou jiné a nové v tom, že se během nich nezříkáme pouze toho, co nás od Boha odvádí, ale velmi nečekaně zažíváme i jiný druh nedostatku – v přístupu k Eucharistii, ke svátosti smíření a dalšímu. Většinu z nás patrně nikdy nenapadlo, že taková doba během našich životů přijde. Žijeme ve svobodné zemi, přesto zůstávají brány kostelů téměř zavřené. V žádném případě to však neznamená, že by nás tato nová situace měla vzdálit od Boha, od plnohodnotného duchovního prožití Adventu a Vánoc jako času radostného očekávání a oslavy příchodu Páně. Naopak. Dostáváme příležitost zakusit nedostatek právě jako předstupeň radosti z naplnění. Křesťan je povolán, aby vždy upřímně hledal smysl situací, které před něho život staví. Za momenty radosti a útěchy, aby Pánu vzdával díky a čerpal z nich sílu, a chvíle těžkosti, aby objímal jako svůj kříž. I o současné naší zkoušce Bůh dobře ví, provází nás jí a my se musíme ptát, jak může i dočasný nedostatek přístupu ke mši svaté našemu duchovnímu životu prospět. Především nám může připomenout velikost a vzácnost svátostí. Vážíme si jich dostatečně? Uvědomujeme si, co nám v
nich Pán zdarma neustále dává? Nestaly se pro nás běžnými, každodenními a banálními? Možná toto nám chce Bůh říci tím, že dopouští období, kdy je složité zúčastnit se mše svaté. Snad si v něm máme uvědomit, že už jsme se jakoby přestali radovat z nesmírného daru svátosti smíření, plni vděčnosti doceňovat, jak velikou událostí v našem životě je odpuštění hříchů a návrat k čistotě Božího dítěte.
Prožívejme proto letošní končící Advent i nastávající Vánoce s tímto vědomím a nechme se touto novou situací duchovně obohatit. Vzývejme mocnou přímluvu Panny Marie a nechme se vést Duchem Svatým, abychom dokázali teď více než jindy naslouchat Božímu hlasu. Zároveň dávejme ještě větší důraz na to, co nám upřeno není. Je to především Boží Slovo, které je živé a účinně působí v duši člověka. Nejdeme-li na mši svatou, věnujme Slovu Božímu stejný či ještě delší čas, než kdybychom na ni šli. Spojme se s naší farností k bohoslužbě přes obrazovku počítače, čtěme v čase, který máme navíc, Písmo a nechme se jím proměňovat a posvěcovat.
Copak Bůh k člověku často nepromlouvá právě v tichu? Neobrací se k němu v poušti a samotě? Právě z mnoha pasáží Písma víme, že tomu tak je.
Nynější omezení jednou skončí, stejně jako záhy uplyne období Adventu a Pán nás navštíví o Vánocích. Nezoufejme proto nad těžkostmi a nedostatky doby, ale využijme ji moudře k ještě důkladnější přípravě na shledání s naším Vykupitelem.
P. Jan Primus

KDYŽ NEBE VAŠE OKNA OZÁŘÍ…
Když nebe vaše okna ozáří a v žáru milosti
když na výsluní plody zčervenaly, trhejte a jezte,
a svatou radost slavně vítejte, poselství věčnosti,
a k slovům jejím záhadným ve jménu bratří odpovězte.
Je radost jako píseň ztracená ze žití vyššího,
zpívaná v opojení mystického vína,
jak úsměv na zářící tváři spícího,
jímž náhle procitlý na sen svůj zapomíná.
Bratrské zachvění, jež letí všemi dušemi,
početí světa, jenž se v hloubce věků tvoří,
a k němuž jara minulá s kořistí svojí odplula
průplavy žhoucích západů, přes černé vlny moří;
přes černé vlny moří,
kde louky na dně, vzkvetlé hvězdami, v čarovném tichu hoří.
Chlad vane končinami času našeho a podzim laskavý
nám dal už setbu sluncí předvěkých; teď růže kvetou k ránu
a duše volají se v modru radosti, jak ptáci zpěvaví,
v šik řadící se trojhranný ve vůních oceánů.
OTOKAR BŘEZINA
ZE SBÍRKY STAVITELÉ CHRÁMŮ

Tuto báseň napsal významný český básník Otokar Březina. Jeho dílo představuje vrchol českého symbolismu. Otokar Březina, jehož vlastní jméno bylo Václav Jebavý, se narodil v roce 1868 v Počátkách v rodině obuvníka a vyrůstal jako jedináček. Několik jeho sourozenců zemřelo brzy po narození. I sám Březina měl celoživotní zdravotní problémy s vrozenou vadou srdce a páteře. K tomu mu v roce 1890 v jednom týdnu za sebou zemřeli oba rodiče. V roce 1883 přestoupil z místní měšťanské školy na reálné gymnázium v Telči, kde maturoval v roce 1887. Do toho období spadají jeho první literární pokusy, které psal pod pseudonymem Václav Danšovský. Březina se věnoval samostudiu zejména filozofických a přírodovědeckých textů. Sledoval tehdejší literární dění a kontaktoval se s řadou významných osobností kulturního života. Napsal několik sbírek poezie: Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Ruce, Stavitelé chrámů, Hudba pramenů.
Březina byl několikrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1919 získal čestný doktorát na Karlově univerzitě, o čtyři roky později se stal řádným členem České akademie věd a umění. Roku 1928 obdržel Státní cenu za literaturu. Básník zemřel v roce 1929 na vrozenou srdeční vadu. Jeho hrob se nachází v Jaroměřicích nad Rokytnou; náhrobek s názvem „Básník a jeho sestra bolest“ vytvořil Březinův přítel a sochař František Bílek.
Tvorba tohoto básníka byla silně prodchnuta symbolismem a mysticismem. Svépoetické obrazy vytvářel vršícími se metaforami, které vycházely z duchovního i racionálního poznání a hudebnosti volného verše.
Sbírka Stavitelé chrámů (1899), ze které je i výše uvedená báseň, přináší myšlenku, že láska je klíčem k hlubšímu poznání lidského života. Světu a životu mohou pomáhat odvážní jedinci svými láskyplnými činy a v bratrském sepětí se tak lidem může dařit mírnit utrpení. To vše je tedy ve shodě s poselstvím Vánoc: Boží láska se projevila tím, že na sebe vzal Bůh lidskou podobu a jeho láska dále skrze konkrétní činy lidí pomáhá lidstvu dávat naději v bolesti.

STROMEČEK
První zapsaná zpráva o vánočním stromečku pochází z Brém, kde je v jedné cechovní kronice zmínka z roku 1570. Byly na něm zavěšeny datle, proto se mu říkalo Datlbaum. V Basileji měl ve stejné době stromek cech sýrařů s názvem Kasebaum. Stromek byl ozdoben sýry. Zdomácnění tohoto zvyku u nás můžeme sledovat v průběhu 19. století, zprvu u majetnějších rodin, od r. 1845 i v lidových vrstvách obyvatel.
Stromeček se také prosadil jako místo charity. Zásluhu o to má Rudolf Těsnohlídek. Ten byl sirotek, nemanželské dítě a bydlel u dědečka v rasovně. Patřil mezi nejubožejší děti. Jako zralý muž a spisovatel navštívil severské země. V Kodani byl v předvánočním čase a setkal se tam se zvykem, který ho okouzlil a inspiroval. Na náměstí stál veliký vzrostlý smrk až na vrchol ozdobený a pod ním se konala sbírka
na chudé děti. Lidé vkládali do pokladnic štědře. Těsnohlídek se rázem rozhodl tento zvyk přenést do své vlasti. Napsal o kodaňském stromě fejeton. V roce 1922 byl pak v Brně poprvé u nás postaven veřejný vánoční strom s jasným určením pomoci chudým dětem. Dva roky poté přejala brněnský zvyk Plzeň a poté i Praha. V Praze měla tento strom každá městská čtvrt. V letech 1929 a 1930 byla funkce charitních vánočních stromků zvláště potřebná, neboť v době hospodářské krize byla veliká
bída.
Stromeček se stal místem vánočního rodinného setkávání, místem kam klademe dárky jako projev vzájemné náklonnosti. Kéž tedy nezáří jen svíčkami, ale je zažehnut světlem naší lásky.
Podle brožury Vánoce autora p.P.Pithy napsala Helena Vithová

Svátost kněžství
Odkazy v Písmu: např. Mt 18,18; Mt 28,16-20; Sk 6,1-6; Řím 12,8; Řím 15,16; Sk 20,28; 1Kor 3,9; 1Kor 4,1; 1Kor 12,28; 2Kor 5,20; Tim 3,2; Tit 1,7; 1Sol 5,12.
Svátost kněžství je svátost apoštolské služby. Uděluje se jednou provždy (stejně jako křest a biřmování), svátost kněžství vtiskuje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas. Jde o jedno svěcení o třech stupních: biskupství, kněžství a jáhenství. Biskupství a kněžství jsou dva různé stupně podílu na Kristově Kněžství, jáhenství je určené k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo.
Biskupské svěcení dává svěcenému plnost kněžství. Biskupa jmenuje papež. Biskup je biskupem diecéze, stojí v čele místní církve (LG 23), pomocný (dříve nazývaný světící) biskup s ním spolupracuje. Zároveň je biskup členem biskupského kolegia, v jehož čele stojí papež. Nově jmenovaný biskup by měl být dobré pověsti, starší 35 let a minimálně 5 let knězem. Měl by mít doktorát nebo licenciát z teologických oborů, případně být odborníkem. Při svěcení obdrží biskup evangeliář, prsten, mitru a pastýřskou berlu jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží
slovo, jeho věrnosti církvi a jeho úkolu pást Pánovo stádo. Pro posvěcení biskupa se vyžaduje účast více biskupů, světí biskup hlavní světitel a dva biskupové spolusvětitelé. Po dovršení 75 let podává biskup žádost zřeknutí se úřadu.
Smysl svátostného kněžství je především ve službě společenství – jde o
naplňování základních funkcí církve, tedy hlásání Božího slova, slavení liturgie, péči o společenství a službu potřebným. Kněží jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů, od biskupa mají svěřenu odpovědnost za určité farní společenství nebo určitý církevní úřad. Kněz je důležitý při udělování svátostí (při slavení eucharistie, svátosti smíření, svátosti nemocných a biřmování). Silou svátosti kněžství má kněz moc působit silou samého Krista, kterého zastupuje. Rolí kněze je služebný podíl na díle spásy Ježíše Krista. Jakožto pastýř má být kněz pastýřem celé
farnosti, všech farníků. Služebné kněžství slouží všeobecnému kněžství, je zaměřeno na rozvoj křestní milosti. Adeptem svěcení by měl být muž starší 25 let, mezi jáhenským a kněžským svěcením by měl být časový odstup minimálně 6 měsíců. Při svěcení se knězi předává kalich a patena.
Jáhenství bylo obnoveno v západní církvi po Druhém vatikánském koncilu a existují dvě formy jáhenské služby: jáhenství jako předstupeň ke kněžství a trvalé (stálé) jáhenství. V prvním případě přijímá jáhen v rámci svěcení v západním ritu závazek celibátu, měl by být starší 23 let. Trvalé jáhenství přijímají nejčastěji ženatí muži starší 35 let. Ke svěcení potřebují kromě teologické a pastorační přípravy potvrzení o uzavřeném manželství a souhlas manželky. Mezi úkoly jáhnů patří hlásání Božího slova v liturgii, katecheze i přípravy na přijetí svátostí, liturgická služba (křtít, asistovat při uzavírání manželství), péče o lidi na okraji společnosti, udělovat svátostiny, vést smuteční a pohřební obřady (LG 29). Při jáhenském svěcení vkládá na hlavu svěcence pouze biskup (při kněžském svěcení vkládají ruce také kněží). Při svěcení obdrží jáhen evangeliář.
Použitá literatura: Katechismus katolické církve; Kodex kanonického práva (CIC), 1983; MŰLLER Gerhard Ludwig: Dogmatika pro studium i pastoraci; OPATRNÝ Aleš: Pastorace svátostí.
Příště: Svátost manželství
Petr Janoušek

Milostivé léto
V minulém čísle Jakuba jsem ve své glose zmínil pojem milostivé léto. Pojďme se dnes podívat, co pojem milostivé léto znamená doopravdy. Na projektu milostivého léta je vidět idea sociální spravedlnosti. Tento projekt má utopické rysy a nebyl nikdy realizován. Popis projektu milostivého léta najdeme v Třetí knize Mojžíšově (Lv 25, 2- 55, Hospodin zde promlouvá k Mojžíšovi na hoře Sinaj). Je to padesátý (jubilejní) rok, kdy by se měl navrátit stav, ve kterém měl každý zemi a tím i svobodu a obživu
tak, jak přikázal Bůh v době dobývání země (srov. Nu 26,52-56). Každých padesát let by byli osvobozeni všichni izraelští otroci a všechny prodané a zastavené pozemky by znovu připadly původnímu majiteli. Tím by byla každých padesát let obnovena rovnost šancí všech lidí. Právním základem pro osvobozování otroků a pro vracení pozemků původním majitelům je podle Písma absolutní vlastnický nárok Boha na zemi a lidi. Bůh chce svobodu a blaho pro všechny.
Použitá literatura: Arno Anzenbacher: Křesťanská sociální etika, Brno: CDK, 2015.
Petr Janoušek

Vánoční

…
Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.
Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.
Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…“ (Fráňa Šrámek)

…
„… Konečně byly jesle upraveny. Vyklečel jsem hodiny na sesli před nimi, opřen o prádelník, na němž stály, a mlčky jsem se díval. Mech voněl. Z „vody“ zrovna jakoby vanul letní chládek. Pastuchové vyprávěli. Ovečky se nechaly hladit. A ze svaté rodiny šla na mne taková nějaká posvátná hrůza…“
(Jan Neruda Feuilleton v Národních listech, 21. XII. 1890.)

Období spojené s oslavou Vánočních svátků je doslova nabito lidovými tradicemi. Přehlídka zvyklostí, jež doprovází čas Vánoc, ale také před i povánoční dobu, je téměř nekonečná. Mezi světově proslulé patří zejména naše lidové betlemářství. Jesličky nám dávají jedno ponaučení do života. Uprostřed rychlých rytmů naší doby jsou pozváním ke zpomalení. Připomínají nám okamžik zastavení, abychom se soustředili a přijali to, co je v životě opravdu podstatné. Je důležité, abychom opustili hluk světa kolem nás a otevřeli se pro naslouchání ostatním, který mluví v tichosti.
Jesličky jsou opravdu aktuálním znamením uprostřed života společnosti a rodin. Pro vznik tradice jesliček, betlému, měla význam událost, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si pro ni jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pozval v noci 24. prosince vesničany
z širého okolí. Když nastala půlnoc, rozezněly se všude zvony a kopec se míhal mnoha světly, jak si příchozí svítili na cestu pochodněmi. Když vystoupali k jeskyni, uviděli jesličky, oslíka a telátko. Při nich sloužil kněz mši a František četl úryvky z Lukášova evangelia, které jediné vypráví podrobněji o Kristově narození. Nejstarší chrámové betlémy byly zaváděny po Tridentském koncilu, zejména od 17. století do poloviny 18. století, řeholníky z řádů františkánů, kapucínů a servitů.
Význam betlémů v kostelích trefně popisuje katolický farář Jindřich Ondřej Hoffman ve svém mravoučném pojednání Zrcadlo náboženství z roku 1642: …„Strojí se pro lid prostý, kterýžto zevnitřní způsob a ceremonyjí nemůže toto Narození pochopiti. Prostý člověk, když to v obrazech spatří, dlouho na to (mládež obzvláště) pamatuje, jako by to živé viděl, a tudy se k vroucnosti a pobožnosti vzbuzuje.“…
Josefínské reformy, to byla doba, kdy Josef II. vypověděl betlémy z kostelů a
chrámů. Bylo to po roce 1780, kdy on nastoupil svoji vládu po smrti Marie Terezie. Není to tak, že by Josef neměl betlémy rád, nebo že by neměl rád Vánoce, to vůbec ne. Byl to hluboce zbožný člověk. Ale stejně jako vysoce postavení preláti a ostatní církevní hodnostáři velmi intenzivně vnímal skutečnost, že když se na začátku adventu ty veliké překrásné barokní kostelní betlémy postaví, tak lidé mají oči jenom pro ty betlémy. A vůbec se nesoustředí na to, co se při té bohoslužbě děje. Proto Josef II. velmi přísně a striktně betlémy z kostela vypověděl. Jeho zákaz byl v některých případech obcházen tak, že se deskové betlémy zasazovaly do rámů a říkalo se jim obrazy. Odstranění betlémů v celém císařství zarmoutilo prosté věřící i
duchovenstvo. Hromadné odstraňování kostelních betlémů mělo za následek poškození a ztráty mnoha cenných děl. Josefínskými reformami končí první etapa tvorby betlémů pro kostely. Začíná velký rozkvět domácích betlémů a široké lidové tvořivosti. Josefínské reformy měly dopad nejen na betlémy, které byly na čas vypuzeny z kostelů, ale měly i nepřímý dopad sociální. Mnoho řemeslníků, kteří se do té doby živili prací pro kostely i kláštery, znenadání přišlo o práci a museli hledat nové zdroje příjmů. A nacházeli je ve výrobě betlémů pro světské kruhy. Zvyk stavět
jesličky ve vánočním čase byl v té době již pevně zakořeněný. Došlo k zesvětštění vánočního obyčeje a k jeho přenesení z církevní půdy do šlechtických a měšťanských domácností a odtud do lidových vrstev. Prostý lid, v té době hluboce věřící, vložil do betlémů všechnu svou zbožnost a přirozený smysl pro krásu. Tvořil pro svoji radost a z úcty k Bohu a právě taková díla se stala malými klenoty lidového umění. Zejména II. polovina 19. století představuje doslova „zlatý věk“ českého betlemářství. Je to období, kdy se do kostelů pořizují nové betlémy, v domácnostech se stavějí jesličky často velmi rozměrné. Je to doba, kdy se kostely nově zařizují betlémy z profesionálních dílen či „uměleckých ústavů“ od nás i z ciziny. Jako všechno, tak i betlémy a zájem o ně prochází vlnami zájmu a útlumu. „Zlatý věk“ českého betlemářství dozníval ještě v 1. polovině 20. století. Stále vznikala skvělá betlémářská díla, stále se vybavovaly kostely i domácnosti novými betlémy, jen už ne v takovém intenzitě. Až II. světová válka přinesla zlom ve výrobě betlémů i jejich vnímání. Jedním z důvodů ochladnutí zájmu o betlémy byl odsun německého obyvatelstva, které v pohraničí vytvořilo svébytnou kulturu, která s jejich odchodem
buď zanikla, nebo byla násilně utlumena. Další důvod souvisel s nastupující ideologií v zemích sovětského bloku. Po roce 1948 se u nás betlémy svezly na vlně proticírkevního a proti živnostenského tažení. Byly uzavřeny firmy, které se jejich výrobou živily, byla zničena poutní místa či obchody, kde se betlémy prodávaly. Opadnutí zájmu o betlémy vyplynulo také z jiného vnímání světa po II. světové válce, souviselo s nastupujícím svižným moderním životním stylem a posunem hodnot. Jako by se betlémy se svou starosvětskou líbezností do „nového světa“ nehodily. Je potěšitelné, že od poloviny 60. let 20. století došlo k betlémské renesanci a jak se ukazuje, i v dnešní uspěchané době se potřebujeme zastavit a obdivovat křehkou
krásu a půvab betlémů.
Zdroj: ZÍBRT, Čeněk. Hoj, ty štědrý večere: Od vánoc koledou do Nového roku. Praha: Šimáček, 1910. VACLÍK, Vladimír, České betlémy. Praha 1994, Jan DIVIŠ: Pražská Loreta. Praha 1962. VALŠÍKOVÁ, M. K.: Naše betlemy. O betlemech a betlemářích z Poličky. Praha: Cyrilometodějské knihkupectví Gustava Francla, 1946.

Jakub 2020/3

VÍTE TO?

Pravidelné bohoslužby: Kostel sv. Jakuba Příbram Neděle v 10:30 hod. (první neděle v měsíci pro děti) a v 18:00 hod. Úterý, středa, pátek v 8:00 hod. Višňová Neděle v 8:00 hod.Suchodol Neděle v 9:15 hod. Aktuální informace naleznete na www.farapribram.cz

První svaté přijímání: Při dětské mši svaté v neděli 4.10.2020 v 10:30 přistoupí k prvnímu svatému přijímání 8 dětí naší farnosti. Co nejsrdečněji zveme celou farnost, abychom svou přítomností a modlitbami podpořili tyto děti i jejich rodiny.

Václav -mučedník.

Osobnost svatého Václava, jeho život i smrt by mohly být námětem na sympozium či exercicie. Já bych si však dovolil „použít“ svatého Václava vzhledem k jeho příslušnosti k té obrovské rodině křesťanských mučedníků k malému zamyšlení nad tím, čím pro nás naši mučedníci jsou, co pro nás znamenají. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ Svatý Václav, svatý Pavel, svatý Jan Nepomucký, svatý Maxmilián Maria Kolbe, blahoslavený Jerzy Popieluszko, Jan Toufar nebo Anna Marie Zelíková. V této nepatrné skupince z předlouhého zástupu těch, kteří dokázali zapřít sami sebe a přijmout Kristův kříž, najdeme nejen drsné muže, jakými byli nepochybně svatí Pavel a Václav, jejichž mučednictví bylo takříkajíc logickým vyústěním jejich životů, jejich postojů a jejich charakterů, ale i takové, kteří se mučedníky stali tak nějak „ad hoc“, řekli bychom snad i „neplánovaně“. Výjimkou je vtéto souvislosti příběh Anny Zelíkové, která coby čtrnáctileté dítě nabídla sama sebe jako smírnou oběť za hříchy páchané na životech nenarozených dětí. V životech všech jmenovaných, ostatně stejně tak i vživotech všech mučedníků, nastal okamžik, kdy na Kristovu výzvu k následování jeho cesty kříže odpověděli „ano“. Toto „ano“ však neznamenalo pouze připuštění teoretické možnosti obdržení podílu na Kristově kříži, ale spíše předem podepsaný bianco šek, vyjadřující naprostou srozuměnost s tím, že budeme-li vyzváni k zapření sebe sama a uchopení kříže, jsme hotovi tak učinit. „Ať se mi stane podle tvého slova. “Nyní se opět můžeme vrátit k otázce z úvodu: Co pro nás naši mučedníci znamenají? Mohou být pouze jmény v kalendáři. Mohou to být postavy téměř mytologické, jejichž oběti pro nás jsou natolik vzdálené a natolik nepochopitelné, až těžko k uvěření. Ale jsou to mučedníci, jejichž krev je pojivem oné obrovské stavby Kristovy církve. Byli to mučedníci, kteří v počátcích křesťanství svým heroismem zabránili jeho zadušení. A jsou to mučedníci, kteří napříč dějinami podávali a podávají svědectví o tom, že jsou hodnoty, které je třeba klást výš než naše pozemské životy. Neumím odpovědět na otázku, zda bych byl schopen vydat Kristu svědectví svou krví. A nejspíš je nás takových váhavců většina. A tedy se plni respektu skloňme vhluboké úctě, ale také vděčnosti před těmi, kteří tohoto schopni byli a jsou. P. Jan Primus

Svátost smíření

Svátost smíření patří spolu se svátostí pomazání nemocnýchmezi svátosti uzdravování. Pro tuto svátost existuje řada názvů, vedle svátosti smíření například svátost pokání, svátost zpovědi a svátost odpuštění. Odkazy ktéto svátosti najdeme v Bibli například u evangelistů (Mk 2,10; J 20,23 a Mt 16,19). Hřích je urážkou Boha a zároveň poškozuje společenství scírkví. Proto obrácení (vnitřní pokání, obrácení srdce) přináší ve svátosti smíření současně Boží odpuštění a smíření s církví. Svátost smíření má být a je určena kodpuštění hříchů a k posílení života v Boží lásce. Svátost smíření navrací člověku to, co po křtu hříchem ztratil. Zpověď je setkáním dvou hříšníků (kajícníka a zpovědníka), kteří se odvolávají na Boží milosrdenství, a toto milosrdenství církev zprostředkuje službou kněze-zpovědníka a ujišťuje kajícníka o odpuštění hříchů. Svátost smíření se skládá z několika částí: obrácení (srdce), lítost nad hříchy (lítost je rozumová záležitost a uznáním toho, že to zlé, co se stalo, se stát nemělo, zároveň je základem lítosti uznání, že se věc stala a že jsem za ni odpovědný), vyznání hříchů (od 14. zasedání Tridentského koncilu, které se konalo v roce 1551, platí, že kajícník je povinen vyznat všechny smrtelné hříchy co do počtu a okolností a že vyznání všedních hříchů je užitečné; po vyznání hříchů by mělo následovat krátké vyjádření lítosti), zadostiučinění(kajícník dostane pokání /modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu…) –jeho vykonáním by měl napravit vlastní viny a rozhřešení (Bůh uděluje odpuštění skrze znamení rozhřešení, jde o vrchol svátosti). Formule rozhřešení: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“Svátost smíření lze slavit třemi způsoby. Nejobvyklejší je liturgie svátostného smíření pro jednoho kajícníka (slovy z ohlášek zněkterých kostelů -přede mší svatou a na požádání kdykoliv). V naší farnosti můžeme před Vánocemi a Velikonocemi slavit liturgii svátostného smíření pro více kajícníků sosobním vyznáním. To k nám přijíždí P. Vladimír Málek a slavíme bohoslužbu slova zaměřenou na kajícnost. Po ní následuje individuální vyznání každého kajícníka, uložení pokání a rozhřešení. Třetím způsobem, kterým je možné slavit liturgii svátostného smíření, je liturgie svátostného smíření pro větší počet kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením. Za zvláštních okolností (hromadné neštěstí nebo situace, kdy by lidé zůstali dlouho bez svátostí) je možné, aby kněz dal společně rozhřešení většímu počtu kajícníků bez předchozí osobní zpovědi, jen po společném vzbuzení lítosti. Ktomu by si měl kněz vyžádat (pokud je to možné) souhlas biskupa. Kajícníci, kterým se takto dostalo rozřešení od těžkých hříchů, se z nich mají při nejbližší možné příležitosti ještě vyznat, byť jim byly odpuštěny. Svátost smíření je nutná tehdy, když se člověk dopustí těžkého čili smrtelného hříchu, který zásadně naruší vztah s Bohem.V křesťanském životě existují další způsoby vnitřního pokání (= obrácení k Bohu celým srdcem, rozchod s hříchem, odvrácení od zla, které jsme spáchali) – půst, modlitba, almužna. Hříchy jsou nám kromě svátosti smíření odpouštěny při křtu a při mučednictví, lehké hříchy při přijímání eucharistie. Použitá literatura: Katechismus katolické církve; MŰLLER Gerhard Ludwig: Dogmatika pro studium i pastoraci; OPATRNÝ Aleš: Jak potěšit zpovědníka; OPATRNÝ Aleš: Pastorace svátostí. Příště: Svátost kněžství Petr Janoušek

Kulturní revue

Daniel Stein, překladatel Ljudmila Ulická, vydalo nakladatelství Paseka. Příběh hlavního hrdiny románu, polského Žida Daniela Steina, který pozvolna krystalizuje v mozaice deníkových zápisů, soukromé i úřední korespondence, archivních materiálů a novinových článků, je inspirovaný skutečným osudem Oswalda Rufeisena. Románový Daniel Stein, stejně jako jeho reálný předobraz, pracoval v Bělorusku na gestapu jako tlumočník a snasazením vlastního života zachránil stovky obyvatel místního ghetta. Jen zázrakem unikl popravě, přijal katolickou víru a do konce války se skrýval v partyzánském oddíle. Po osvobození vstoupil v Polsku do kláštera a záhy odjel do Izraele, aby se ve Svaté zemi pokusil obnovit prvotní židovsko-křesťanskou obec. Daniela obklopují desítky lidí s neméně spletitými osudy, kteří jsou roztroušeni po celém světě a usilovně v něm hledají své místo: americká Židovka, která se narodila v partyzánském oddíle v Bělorusku, dětství strávila v polském sirotčinci, kde konvertovala ke katolictví; její matka –fanatická komunistka, hrdinka protifašistického odboje, která dožívá v nenáviděném Izraeli; Danielova pomocnice, Němka, která se v Izraeli snaží odčinit vinu svého národa; katolička z Litvy, která se po vyhnání z kláštera provdala za pravoslavného kněze a ve Svaté zemi očekává příchod Mesiáše; izraelský radikál, emigrant ze Sovětského svazu; Polka, která si vzala náčelníka běloruské policie v naději, že zachrání svou rodinu; Rus, který zapáleně napříč náboženstvími pátrá po pravém Bohu. Dokumentární povaha románu autorce umožňuje udržet se nadhled, tolik potřebný k formulování otázek, které se týkají toho nejzákladnějšího –vlastní identity, vztahu kBohu, kblízkým i vzdáleným lidem. (Z přebalu knihy). Tato kniha může podobně jako mě zaujmout ty, kteří mají rádi knihy s židovskou tematikou. Dalším plusem je, že tato kniha popisuje situace v Bělorusku v době druhé světové války. Dále je možné zde sledovat vývoj situace v Izraeli ve druhé polovině 20. stolení.Překvapivě je kniha i velmi duchovně hluboká, i když se zde střetávají různá náboženství, Daniel jakožto ústřední postava je všechny jakoby propojuje. Je velmi velkorysý, tolerantní. Snad jen jeden citát zknihy, kterou velmi doporučuji kpřečtení: „Co si žádá Pán? Poslušnost? Spolupráci? Sebezničení národů? Absolutně to odmítám hodnotit -je to nad mé síly. V duši cítím, že jsem s Danielem prožila důležitou lekci, a když se snažím přijít na to, co tak důležitého jsem se dozvěděla, celá lekce spočívá v tom, že to, v co člověk věří, nemá vůbec žádný význam, váží jenom to, jak se chová.“ Jan Cikler

Hledáme nové spolupracovníky

Pro vydávání farního časopisu Jakub hledáme nové spolupracovníky, kteří mají chuť se na nějakou dobu zapojit do jeho přípravy a vydávání. Dříve jsme uplatňovali dvouletý cyklus, kdy zejména na pozici „supervizora“, tj. toho, který dává vše dohromady, se střídají různí farníci. Od určitého termínu je však vydávání časopisu vjakémsi prozatímním stavu –ubývá pravidelných přispěvatelů, ubývá nápadů a tím i ubývá čtenářů, protože kvalita klesá. Pokud chceme, aby náš časopis postupně zcela nezanikl, je třeba nový impuls. Ideálně skupinu lidí, kteří budou chtít věnovat časopisu určitý čas. V optimálním případě budou vědět, že po určité době (třeba opět po dříve zavedených 2 letech budou) nahrazeni a budou si moct odpočinout. Odvažuji si tvrdit, že současná podoba farního časopisu vydrží do konce roku. Od Nového roku bude ale nutné,aby se jeho vydávání začal věnovat jiný tým snovými nápady.Jan Cikler

Letní glosa

Antonínu Důrovi, postavě zVančurova Rozmarného léta, se zdál způsob prožívaného léta poněkud nešťastný. Na měsíc červen bylo chladno. Jak dále píše Vančura, Antonín Důra měl mrazivý dech. Na internetu se můžeme dočíst, že se v pražském Klementinu měří teplota nepřetržitě od roku 1775. Nejnižší naměřená teplota během všech 245 červnových měsíců byla 3. 6. 1962, a to pouhých 3,6°C. Pokud by plovárna Antonína Důry byla poblíž Klementina, tak by se jistě neohřál. Naopak 30. června 2019 naměřili rekordních 37,8°C. A to by o jeho mrazivém dechu nemohla být ani řeč.A co my během letních měsíců? V červenci jsme při liturgii slyšeli hlas proroka Izaiáše, který vyhlašoval milostivé léto(Iz 61,2). Zřejmě tedy opět něco o letním počasí. Petr Janoušek

NEJEN PRO DĚTI

Znamení

Myslíte, že existují znamení i dnes? Já si myslím, že je jich kolem nás mnoho. Akorát naše rozlišovací schopnost je vnímat může být oslabena pod tíhou starostí všedního dne a pod tíhou mnohého obrazového materiálů kolem nás. Důležitým věcem se snažíme dávat nějaké symboly, aby nám pak symboly sloužily kpřipomínce podstatných věcí, událostí a hodnot. Na druhé straně jsou vyobrazeny některé symboly a znamení, kterépoužíváme. Dokážete je všechny pojmenovat a vysvětlit jejich význam? Některéknám nemusí vůbec promlouvat, jiné jsou našemu srdci bližší. Podělím se sVámi o jednu událost, která se mi nedávno stala. Potřebovala jsem najít jednu chatu se zahrádkou, kam jsem měla jít zalít záhony jedné známé. Jako děti jsme ke známým chodili spolu srodiči, ale za ty roky se mi zpaměti vytratilo přesné místo. Sinformacemio poloze, které jsem měla, jsem šla a pomalu mířila správným směrem, jistá jsem si ale nebyla. Vtu chvíli jsem uviděla hrdličku, která si sedla na komín jedné chatky. A mně došlo, že je to určitě ta správná chatka. Došla jsem kchatce a bylo to opravdu ono místo. Bylo to pro mě krásné znamení. Přeji Vám, abyste také kolem sebe viděli podobná radostná znamení.Markéta

Jakub 2020/2 Stáhnout

Jakub 2020/1 Stáhnout