Kdyby to byl váš příběh

Zastavila mě jedna paní. Oči navrch hlavy, mávající rukou dotvrzovala vážnost svého sdělení: „Víte, že on pan …“ – nyní následovalo konkrétní jméno a snaha sdělit „zaručenou“ informaci, ke které se pravděpodobně dostala podobným způsobem. Potud v pořádku,je to její způsob a potřeba „věci řešit“.

Drbna
Zastavila mě jedna paní. Oči navrch hlavy, mávající rukou dotvrzovala vážnost svého sdělení: „Víte, že on pan …“ – nyní následovalo konkrétní jméno a snaha sdělit „zaručenou“ informaci, ke které se pravděpodobně dostala podobným způsobem. Potud v pořádku,je to její způsob a potřeba „věci řešit“.
Problém byl v tom, že onen konkrétní člověk, o kterém měla být řeč, nebyl ani v dohledu, natož pak přítomen tomu rozhovoru. Nezbylo mi nic jiného, než ji přerušit. Důvod byl prostý. S takovým sdělením se nedá nijak naložit. Je to vlastně pomluva. Vyslechnout ji a mlčet jenom zatěžuje paměť, šířit takové zprávy dál odmítám, neboť to považuji za nesprávné, mluvit o tom s tím dotčeným člověkem by zase odmítla ona (jinak by to přece udělala sama a nechodila s tím za někým jiným). Takže co s tím?
Do určité míry se těm lidem nelze divit. Minulý režim je vedl k nahlašování a oznamování kde čeho. Možná si ani neuvědomují, že jednají nesprávně. Možná to dokonce považují za něco prospěšného. Do hlavy jim nevidíme. Kam se ale poděla osobní statečnost? Kde je odvaha říkat lidem pravdu do očí? Nebo z druhé strany: Kde je trpělivost zamyslet se nad jednáním druhého, snažit se ho pochopit?
Zdvořile se ptám: Jak takové situace řešíte vy?